A je to za mnou! - odstranění kondylomat

Tenhle příspěvek bude věnovaný především pro ty z vás, které mají problémy jako já. Tedy jako jsem měla já. Ještě blíž pro ty, které čeká odstraňování kondylomat.

Budou mě řezat...elektrickým nožem!

Nejprve jsem si myslela, že o tom psát nebudu, ale teď si říkám, že i já bych ocenila nějaký takový článek před tím, než jsem na zákrok šla. A tak, jdu na to.
Přesný název mého zákroku byl elektroablace kondylomat. Ufff, co si pod tím představit? Odstranění výrůstků elektrickým nožem. Ještě že jsem spala!

Takže, přišla jsem ráno na sedmou, byla jsem nenajezená, nenapitá, nekouřila jsem, nežvýkala a nic necucala, přesně podle pokynů. Podepsala jsem pár papírů, nechala si změřit tlak a šla na pokoj. Tam jsem čekala. Litovala jsem toho, že jsem si nevzala aspoň knížku, protože jsem měla docela nervy, ale nečekala jsem že to bude probíhat takhle. Zapnula jsem televizi, jeden díl Ordinace v růžové zahradě, druhý díl, třetí díl z těch prvních dílů.. Dopoledne utíká... V půl dvanácté konečně jdu! Jdu pěšky, normálně kráčím na sál. Když jsem přišla, svlíkla jsem se, lehla si na lehátko a dostala uspávací látku. To, čeho jsem se nejvíc bála, a to přechod do spací fáze, proběhlo stylem jako když přeženete alkohol, svět se zhoupl, žaludek mi vyskočil do krku a.....spinkám.

Probudila jsem se o půl hodiny později! Ano, o půl hodiny. Žádná operace styl Dr.House. Ležím a koukám, cítím se normálně jako kdybych spala. Bolí mě to. Ale nic hrozného, vlastně je mi dobře. Ležím ještě čtyři hodiny po zákroku a pak konečně můžu vstát. Za ty čtyři hodiny mě bolest skoro přešla, zvedla jsem se a došla na záchod. Strašně jsem se bála, jak to bude pálit a bolet a všechno, ale NIC. Všechno je v pořádku. Při další cestě na záchod trochu koukám v zrcadle na rány, které napáchali, ale nevidím nic.

Domů jsem jela večer, někdy v sedm hodin. Při opouštění nemocnice už mě nebolelo nic, vlastně to ani necítím, krom malého pálení a to jen občas. Mám za úkol tři dny být doma, chodit nejlíp na ostro a v sukni a oplachovat jí řepíkem. To jsem zahájila hned.
Večer jsem se doma koukla zrcátkem, nemohla jsem to vydržet. Pokud nejste pevně přesvědčeny, že to chcete vidět, nedívejte se. Jsou tam díry. Dobře, nebudu přehánět, jsou tam dírky, je to divné a bílé. Až s divím, když jsem to tak viděla, že mě nic nebolí.
No a teď nastává zbytek, léčení doma, čekání na uzdravení, abstinence.
Přítel byl na kožním a tam mu řekli, že on nic nemá. Což se mi vážně nezdá. Že ty tečky, které se mu udělali jsou normální a nemá to s tím nic společného. Přes to ať měsíc počká, co to bude dělat a pak se znovu ukáže. Trpím panickou hrůzou, že po tomhle zákroku mě on opět nakazí a příběh bude pokračovat.

V.